Velikonoční přechod slovenského ráje – 41. ročník

41 – ročník Velikonočního přechodu proběhl letos ve dnech čtvrtek 14.4 až pondělí 18.4. Opět v rámci různých opatření proti šíření Covidu-19 nebylo dlouho jasné, zda se tento ročník vůbec uskuteční. Až 1.4. byla opatření odvolána. Ihned jsem volal na Penzion Ranč na Podlesok a tam jsem i přes předběžnou domluvu, zjistil, že vlastně nemáme kam jet, neboť je penzion obsazen. Toto zjištění mi málem přivodilo infarkt.

Musel jsem jednat a tak jsem se spojil se svým dlouholetým přítelem, panem ing. Vladimírem Muchou a poprosil ho o pomoc. Ten mi domluvil penzion Mizuna v Hrabušicích. Jednání s majiteli bylo dost složité, ale nakonec to všechno klaplo myslím, že k všeobecné spokojenosti. Bylo tam moc hezky, sice poněkud chladněji, než se to vytopilo, ale jinak paráda. Myslím si a ne jenom já, že jídlo bylo lepší než na penzionu Ranč. Také ta kuchyňka (kuchyň) na Ranči chybí. O velkém atriu ani nemluvě. Kapacita penzionu Mizuna je 27 míst v 9 dvoulůžkových a 3 třílůžkových pokojích. Pokoje jsou celkově prostornější než na Ranči, nemluvě o sprchách. Cenově to také nakonec vyšlo vzhledem k obrovskému zdražování myslím k všeobecné spokojenosti. Z 27. účastníků jich tentokrát letos přijelo 13. už o den dříve. Paní vedoucí na Ranči může jen litovat této údajně administrativní chyby. Ve čtvrtek bylo nádherně teplo a azuro. Přímo fantastické výhledy na zasněžené Vysoké Tatry cestou a pak v poledne z Kláštoriska. Na Kláštorisku vše zamčeno, uklizen bordel po těžbě dřeva a pokáceny nálety. jinak ani noha. V pátek bylo ještě slušně, ale už ne tak azuro. V sobotu se to obrátilo, zamračilo se a velmi ochladilo, včetněvětru, který se stupňoval v neděli. Přechod předem naplánovaných tras proběhl bez problémů. V noci z neděle na pondělí napadl dokonce i v Hrabušicích sníh.

Cesta zpět byl opět horor. Do Vrbova jsme tentokrát poprvé nejeli poněvadž bylo hnusně a holky měly nějaký ty jejich problémy. Vzali jsme to teda přes Tatry, doufajíc, že se počasí zlepší, ale ono ne, byla mlha. Od Vyšných Hágů až po Podbánské jsme jeli asi po 15 cm souvislé sněhové pokrývce za zběsilého blikání kontrolky proti prokluzu. Ještě, že jsem měl zimní gumy. Před Ružomberokem jsme u konce dálnice jeli přískokama nejméně dvě hodiny za slunečného počasí. Cestou jsme se zastavili na Tesáku na kávu. Pan majitel Meopty pronajal uzavřenou chatu pro provoz restaurace místo vyhořelé chaty Tesák.

Jinak jsem na stará kolena poněkud podcenil počasí a odnesl jsem si pořádné nachlazení a dost hustej kašel, kterej léčím dodnes.

Tohle byla moje poslední cestovní zpráva z této akce. Pokud akce bude čistě náhodou pokračovat, tak pouze soukromě pod vedením paní Květy Hanzlíkové.

Děkuji a jsem s pozdravem:                                                                                         Jiří Pešák – George